Den 0 – Neděle 12.7.2015
Tento rok plánuji výlet inspirovaný knížkou Martina Vítka “Pod koly se zvedá Evropa” od vydavatelství Oftis, kapitolou “Jak jsem prošlapal Italskou holinku”. Původní plán byl dojet až na Sicílii a podívat se na Etnu, ale v průběhu cesty plány trochu upravuji. Potřebuji se dostat zpátky domů do 1.8. Dcera Veronika je na praxi v Hotelu Horal ve Špindlerově mlýně a já tam mám zamluvený pokoj na víkend. Cesta zpátky vlakem ze Sicílie se jeví dosti koplikovaně, neboť trvá kolem 30 hodin a není tu žádná jistota, že se dostanu do vlaku i s kolem i když budu mít koupenou jízdenku. Na kola se totiž mezistátní rezervace udělat nedá. Znamenalo by to tedy, abych vyrazil zpět už 29.7. Cestu bych musel zvládnout za 16 dní, což při předpokládané vzdálenosti 2500 km není moc reálné. Zkracuji tedy původní plán a chci dojet přes průsmyk Stelvio sever itálie alespoň do Říma. Jak se říká, všechny cesty vedou do Říma, takže se nebojím, že bych se ztratil. Navím mám sebou v mobilu podrobnou offline mapu Itálie v aplikaci Locus.
Trochu mne znervózňují emigranti, kteří začali v tomto roce hromadně putovat do Evropy. Trochu se obávám, aby mne nějaká partička neobrala o kolo aby ho použili na rychlejší přesun směrem sever. Ujišťuji se telefonátem na Italskou ambasádu, jaké jsou bezpečnostní rizika a jsem ubezpečen, že je vše v pořádku. Tento rok je krásně teplé léto a v Itálii bude ještě tepleji, což mi je při cykloputování mnohem příjemnější než mrznout.
Chystám si standardní výbavu dle standardního seznamu, protože ze zkušenosti minulých tracků není potřeba nic navíc, co jsem si někdy na zkoušku bral. Nikdy jsem to nepoužil. Jediné dvě novinky přibyly ve výbavě mého kola a to je nový tachometr. Starý mě již několikrát vypekl a druhá věc je stojánek na kolo. Musím říct, že už při testování jsem velice spokojen s jeho stabilitou a ta výhoda při manipulaci s brašnami za to kilo navíc stojí. Vše dobaluji v neděli ráno a celý den trávím relaxací u bazénu. Autobus s Florence, tentokrát od firm Student Agency, jede až ve 23 hodin. Přibližuju se z Poříčan na Masaryčku vlakem a jsem tam s rezervou těsně před desátou. Kupuju si večeři v Burgrkingu i s malým pive,, aby se mi lépe spalo. Na nástupišti č.20 už čekají dvě Italky s úhledně zabalenými koly v černých cyklovacích. No uvidíme. Vytahuji smršťovací fólii, kterou jsem si doma odmotal. Odendávám přední kolo a snažím se kolo zabalit. Fólie mi stačí tak na 3 otáčky kolem zadního kola, ale šlapky, přehazovačka a řetěz jsou zakryté, tak tp snad nebude problém. Autobus přijíždí na čas, vystupuje autobusák a hned “ Nejdřív ty kola”. Předávám jízdenku a ukazuju na kolo. “Tak to kolo Vám nevezmeme!”. Zalapám po dechu a autobusák pokračuje. “Protože ho máte zaplacený jako lyže.” Uff tak to jsem si oddechl, neboť já mám vše v pořádku, což hned prokazuju jízdenkou na kolo. “Aha tak Vám ho vezmu, ale těmhle ne!” a ukazuje na úhledně zabalená kola dvou Italek. To už naštěstí není můj problém a moje kolo i s brašnami putuje přednostně do zavazadlového prostoru a já se usazuji na pohodlné kožené sedadlo s vlastní televizí a výběrem nespočtu filmů a pořadů. Vyrážíme lehce se zpožděním a dokonce i s Italkami a jejich “lyžemi”. Cestování komfortní, tisk a teplé nápoje zdarma a ostatní za pár kaček. Já nechci nic. Zkouknu jeden film a snažím se usnout. Za pár hodin vyrážím z Insbrucku, tak abych byl fit.
