Den 2 – Pondělí 22.7.2019
Ráno se budím až před devátou. V novém stanu se spalo moc dobře, bylo teplo, takže jsem ani nezapínal druhý plášť a spal jsem jen tak na karimatce. Až k ránu mě to donutilo natáhnout na nohy vložku do spacáku. Balení věcí už je rutina a v recepci dělají výborné kafe. Dokonce mají i dobré croassanty. Vyrážím až v deset, hrůza. Ale podél moře se jede jedna báseň. Za chvilku jsem v Ondarroa a jak vidím všechny se koupat a povalovat na pláži, nedá mi to a skáču tam taky. Voda krásně osvěží na další cestu směr Deba. Taky nevím, kdy se zas vykoupu. Asi 6 km před Deba v městečku Mutriku je cedule slepá ulice 1,7km. To bude asi pro auta, s kolem tam předpokládám projedu. Po chvíli už vjíždím neohroženě na staveniště, až mě zastavuje řidič bgru a španělsky plus rukama gestikuluje, že dál jet nemůžu. Španělsky nerozumím, ale celkově jsem pochopil, že silnice fakt úplně chybí a létat neumím- Ach jo, tak zase zpátky do města a přes kopec objížďkou. Ale co to? Po pár stech metrech do kopce cedule “zákaz vjezdu kol”. Nedá se svítit, jiná cesta není, jedu nahoru. Stoupání je to dost výživné, místy kolem 10%. Nahoru je to asi 3 km a pak další tři dolů do Deba. Slunko pěkně peče. Je 34 stupňů, takže stavím ve stínu abych se namazal a vynadávám taky solární nabíječku, abych jí konečně vyzkoušel a dobil GoPro kameru. Když tu houkačka a za mnou policejní auto. A už vyskakují dva policajti a začínají řídit dopravu, jako bych byl překážka silničního provozu. Doteď mne auta bez problémů objížděla, jak se sluší a Španělé jsou opravdu slušní řidiči. Nicméně teď je konec. Vše má v rukou policie. Blokují svým autem pruh nahoru a nenechá nikoho mne předjet. Chvilku se dohadujeme, jako co bych měl udělat. “Cesta je zavřená a nikudy jinudy se do Deby nedostanu”. Já na ně anglicky. Oni zase španělsky, že musím zpátky dolů. “To ne!, vždyť to mám nahoru už jen posledních pár set metrů a pak z kopečka do Deby 3km. Nedohodli jsme se. Kompromis je, že můžu vyjet nahoru, ale po silnici dolu prý nemůžu, je to nebezpečné, musím po turistické lesní stezce. Šlapu tedy posledních pár set metrů šnečím tempem nahoru. Policie mi dělá doprovod za mnou a za jejich autem už se vytvořila řádná kolona aut. Konečně jsem nahoře. Rychlá akce, policie zastavuje dopravu v obou směrech, jako bych neuměl odbočit a odklání mne na lesní cestu. Prý to nemám po silnici ani zkoušet, jinak mi napaří pokutu. Co se dá dělat. Naštěstí jsem se po silnici dostal do 233m nad moře, což je nejvyšší místo a dolů to bude z kopečka i lesem. Ale ouha, po pár kilometrech začíná krpál tak pro horské kolo se sebevrahem v sedle. Asi kilometr vedu kolo kaňonem vyschlé říčky přes ohromné kameny. Naštěstí, už je to jen kousek do Deba, ani nechci pomyslet, kdybych se musel vracet zpátky a objíždět to přes vnitrozemí. Hezkých 42 km navíc , uffff. Deba má také moc hezké pláže, ale musím jet, zdržel jsem se už dost. Vyšlapu zase další kopec do Itziaru, cesta tu kolem moře nevede. Mám už docela hlad, jsou dvě hodiny, tak nepohrdnu motorestem u silnice přímo na vrcholu. Menu je španělsky. Volím tedy něco za 4eura. A vida omeleta s bramborem. To jsem zrovna neplánoval, ale je dobrá. Hlavně studené pivko a citronová limča do něj. Odsud je to prakticky z kopečka do většího městečka Zumaia a pak podél moře až do Zarautz. Dlohá pláž v Zarautz mne zase láká k osvěžení. Všude se prohání spousta lidí se surfy a snaží se trefit ideální vlnu. Pár úspěšným se to daří. Já se spokojím s krátkým osvěžením v moři a jedním rádlerem u baru. Musím zase vyrazit, už je pět a mám ještě v plánu zastavit se v San Sabastian v Decathelonu, koupit plynovou bombu. Podél říčky Oria ibaia se jede parádně. Před San Sebastian provoz začíná houstnout a taky je to čím dál tím víc do kopce. Do Decathelonu jsem dojel asi 2 km oklikou, ale bombu primus se šroubením mám. Dokonce jsem koupil i nové pantofle. Ty staré bohužel praskli a chození v nich nebylo nijak příjemné ani bezpečné. So Sebastianu tedy do centra, je to ještě deset kilometrů. Cesta vede ale pěkně po cyklostezkách. MOc příjemná cesta i dál směr Irun jsou všude stezky, ale zasekávám se v městečku Alaberga Auzoa. Nejdřív si dávám u stánku malou zmrzku, kterou jím asi 20 min. Asi 3 kopečky. Ale dále jsou ve městě, právě kudy vede stezka, nějaké slavnosti a trhy. Všude stánky a miliony lidí. Nedá se ani projít natož projet s kolem. Musím pryč. Trefuju volnou silnici a je to zrovna ta moje. Cesta do Irůn je volná. Je už osm večer a do kempu, který jsem nakonec vytipoval je to ještě asi 17km. Tak hurá do pedálů. Před Irůnem zase začíná cyklostezka a vede mě až k výběžku nad přístav Hondarribia, kde ještě musím vyšlapat kopeček na útes do kempu. Je to poslední výběžek španělského pobřeží. Přístav a zátoka Bidasoa je rozdělena hranicí a na druhé straně už je Francie. Je to do tohoto kempu trochu zajížďka zpátky, ale ještě chci jednou zažít španělskou pohostinnost. Navíc je kemp přímo na útesu a stan je přímo 30m nad vodou. Do kempu dojíždím ve čtvrt na deset. Místo pro stan mám pěkné, raději nahoře abych nemusel chodit do kopce. Trochu fouká, tak snad to stan zvládne. Koupu se zase v teplé sprše a jdu na večeři. Zkouším různé tapas, rádler i vínko a vše je výborné. Než vyřídím vše potřebné je jedna po půlnoci. To bude zase zítra ráno. I tak je tu příjemných 23 stupňů.
Dnes najeto 105,4 km čas 7:28
CELKEM 161,38 km čas 11:19
Průměr 14,11 max 51,52
Nahoru 1154 m max 236 mnm
Průměr nahoru 4% max 14%
Dolu 1169 m Průměr dolu 3% max 17%
