Den 3 – Středa 9.9.2020
Budík mne dnes vyhazuje ze stanu už v 8 hodin. Balím vrchní suché tropiko a hurá do kavárny na snídani. Musím ještě koupit vedle v obchodě bagetku na oběd. Z Jausiers jedu mírným stoupáním po hlavní silnici do La Condamine Chaterland a tam odbočuju směr Tunel Parpaillon. Cesta stoupá prvních pár kilometrů po asfaltce. Sice dosti prudce, ale jede se docela fajnově. Je pod mrakem a ani nemám chuť odkládat mikinu. Po pár kilometrech mikina střídá bundu, začalo totiž trochu poprchávat. Po šesti kilometrech začíná legrace. Asfaltku střídá rozbitá kamenitá cesta. Stoupání se nikterak nemírní. Stále je kolem 9%. Vjíždím do lesa, kde déšť ustává ale moje nadávky směřují pod kola. To ještě netuší, že bude hůř. Po takto kamenité cestě pojedu ještě dalších 12km do prudkého kopce. Nejenom že se cesta postupně zhoršuje, kameny se zvětšují, ale ale přidává se místy až 12% stoupání. Moje rychlost se pohybuje kolem 4km/ hod. Je problém udržet kolo v rovném směru a šněruju silnici z prava z leva. Každý větší kámen jako by mě přitahoval. Snažím se ho objet, nejprve odhodí mé přední kolo, takže sotva držím balanc, když na něj vjedu ještě kolem zadním. Balancuju nahoru a snažím se vybírat ty méně rozbité úseky a projíždět mezi balvany. Kde jsou jen ovčí bobky, kterých je cesta i moje obě kola už plná. Kolo si dělá co chce, ale já se nevzdávám. a šlapu do úmoru. První zastávka ve 2.000 metrech. Potkávám davy cyklisty, kluka s holkou kteří se snaží jet dolu. Stejně obratně jako já nahoru. Zastavují u mne a chvíli povídáme o téhle pos…. ,krásné cestě. Potom už stavím každých 200 výškových metrů. Společnost mi dělají všudypřítomní svišti. Vždy na sebe zapískají že jedu a prchají přede mnou do nor kolem silnice. Nahoru se dohrabu až ve 14.30. Těch 12 km jsem jel 3 a půl hodiny. Nahoře si najdu nějaký neposraný kámen od ovčích bobků a obědvám bagetu s uherákem. Projíždím tunel Parpaillon ve 2650 metrech . Měří asi půl kiláku a je to chuťovka. Díry, kaluže, bláto a tma. K mojí smůle zrovna proti mne jedou dvě auta a výprava motorkářů. Nejenom že mě oslní a nic několik minut nevidím, ale pěkně mě ohodí blátíčkem. Nic víc už si dneska nemůžu přát. Na druhé straně mě čeká stejně brutální sjezd. Ještěže začalo pršet, musel bych uklízet bundu do brašny. Je zajímavé jak mokré kameny kloužou ještě víc než ty suché, takže cesta dolů se mění v nejen kodrcavou ale i klouzající eskapádu klauna Martina. Naštěstí kameny končí po 9 kilometrech a začíná vytoužený asfalt. Sjezd do Embrunu je již otázkou pár desítek minut. Je už po páté hodině, rozmrzají mi ruce a v plánu je koupit si vínko a někde povečeřet. Z Embrunu jedu bez zastavení rovnou podél jezera Lac de Serre Poncon do městečka Savines Le Lac, kde očekávám nějakou otevřenou restauraci. Je to přeci jen turistické městečko, takže se dá očekávat něco dobrého k snědku. Nedá ! Jsi přeci ve Francii ty troubo. Jedna restaurace zavírá v šest a dvě další už mají zavřeno. Pizzerie, trochu podivná, stůl ve vchodu s dezinfekcí věští, že pizza bude. Nebude ! Prý až za půl hodiny, ale na to kašlu a jedu dál. Potkávám jeden otevřený obchod. Chardonnay k večeři tak není špatný nápad. Ještě přihazuji můj oblíbený grepový džus a krabičku sýra Kiri.
Směr Barcelonete od mostu přes Poncon je to zase do kopečka. Měli by tu být nějaké campy, tak se uvidí. Úplně na kopci v 1.050 metrech tedy o 250 výškových metrů nad jezerem je jeden otevřený. A skutečně paní vychází v roušce a kontroluje co je to za upoceného cyklistu. Prý vaří, takže burger k večeři bude i hranolky a pivko. Jsem v ráji. Ne tak docela. Platím za večeři 12 eur a co dál. Paní má plno, respektive mi něco francouzsky vysvětluje, lomí rukama a něco jako že toalety jsou malé. Já ale nechci spát na záchodě. No nic jedu dál. Jsem po večeři, takže mám už jen za úkol objevit nějaké místo na spaní. Už se stmívá a není dost času. Popojíždím pár kiláčků a hele. Je tu nějaké turistické místo “Les Demoi selles Coffées. Skalní špičaté útvary – sloupy na kterých jsou na vrcholku takové čepice. Nechápu jak tam drží. Francouzi tomu říkají (démys) účesy. Jsou to jedny z nejznámějších a nejatraktivnějších skalních sloupů ve Francii. Nikde nikdo a je to stranou od silnice. Je tu pěkný plácek s lavičkou. Nerozmýšlím ani minutu a už stavím stan. Tedy zase jen vrchní část. Je docela teplo 16 stupňů a nemá pršet. Konzumuju Chardonay, dopisuju deník a jdu spát je už po desáté a zítra mne čeká pas Allos ve 2250 mnm a je i docela daleko 58 km.
Dnes najeto 70,77 km čas 7:17
CELKEM 205,77 km čas 18:25
Průměr 9,7 max 62,92
Nahoru 1696 m max 2650 mnm
Průměr nahoru 5% max 14%
Dolu 1886 m Průměr dolu -5% max -15%
