Den 001 26.7.2025 Sobota 5:20
Je stále dost brzy, vytahuju kolo ze zavazadlového prostoru. Naštěstí pro jednoduchost nebylo třeba nic oddělávat ani kolo nikterak balit. Chystám ho na cestu, a přitom se převlékám do teplé bundy. Trochu mrholí a podle předpovědi má celý den. Před šestou jedu ještě rozespalým vylidněným Innsbruckem směrem k řece Inn. Mrholení se zintenzivňuje, navlékám na bundu ještě nepromok. Podél Innu najíždím na cyklostezku a frčím po rovince až ke sjezdu na Zire, kde odbočuji do údolí říčky Melach a začínám stoupat do kopečka. Koukám do mapy a je to stoupání do sedla Kühtai ve 2.020 metrech. To to pěkně začíná, kdo to plánoval, první den a hned dvoutisícový kopec. Nějak jsem o tom asi moc nepřemýšlel. Kopec, spíš krpál, dost často se stoupáním kolem 14%. Jeden kilometrový úsek s cedulí „Rodeo“ má na ten kilometr převýšení 126m. Stoupání s i 20% sklonem. Prostě hrůza. Říkám si, zastavím před tím stoupáním a schovám se na chvíli před deštěm na zastávce. Vidím kopec a jedu dál, dobře, tak zastavím až nahoře. Tam se kopec zlomí, ale zastávka tu není. Tak támhle u toho sloupu, tak ne, tak u támhletoho patníku. Víš co, zastav si kdy chceš a už nic neslibuj. Nohy šlapou a nechce se mi zastavovat v dešti. Stoupání má 25 km a už nemrholí, ale fest leje. První půlka mi docela utekla, ale s druhou se fakt trápím. Projíždím pěknými vesničkami podél říčky Melach, kterou lemují vysoké skály, moc to ale nevnímám. Déšť mi drží v sedle a energie ubývá. Musím už jet na nejlehčí převod a jde to pomalu. Počítám každý najetý výškový metr. Před koncem, projíždím dvěma z boku otevřenými tunely (galeriemi), tak aspoň chvíli bez deště. Posledních 700 výškových metrů stavím asi 4x a dobíjím energii tyčinkami, nebo hroznovým cukrem. V půl jedné jsem konečně na vrcholu Kühtai 2020m.
Zastavuju u stánku a kupuju si vrcholovou nálepku, kafe, rádler a kokosku. Pak si hned nadávám, proč jsem si to nedal vedle v restauraci v teple. Jsem ještě rozehřátý ze šlapání, ale dost fouká vítr a je tu zima. Stejně tam ještě zastavím a obědvám teplou gulášovku a trochu se suším a ohřívám. Za hodinu až jedu dolu, nabalený, co se na mě vejde. Zima je intenzivní. 9 stupňů a fučí vítr s deštěm. Nějak divně se mi klepe kolo, ale pak si uvědomím, že s ním klepu já, zimou. Zastavuju, přes uši si dávám šátek, na kolena návleky, ale třas neustává. Cestou sjíždím serpentiny, kde se volně pasou krávy a nádherní koně. Teplota už šplhá na 14 stupňů a přestalo pršet, už je líp. Za chviličku už vidím městečko Oetz, kde mi sjezd končí a zase začíná kopec. Mám před sebou ještě 30km. Stoupání není tak prudké, ale stejně místy musím vyšlapat 8-9%. Jedu teď po značené cyklostezce „11“ směrem k Söldenu. Tam až ale nedojedu, končím ve městě Huben v kempu. Cyklostezka mě vede krásnou přírodou kolem různých potůčků, po vlastních mostech a stoupání v serpentinách do další části údolí, aby byla cyklostezka mírnější a vyhnula se silnici. Projíždím malebnými Rakouskými vesničkami údolím Ötztal. V oknech visí v hroznech pestrobarevné květiny, na loukách se pasou ovce a krávy a vše voní venkovem. Pohoda vydržela tak hodinku a zase začíná pršet. Tentokrát ještě intenzivněji.
Do kempu na konci otevřeného údolí ve městě Huben dorážím kolem páté. Platím stan, ale čekám až přestane pršet. V restauraci mají vše rezervované, tak sedím v zimě venku. Zahřívám se čajem a červeným Merlotem. Po šesté přestává pršet. Jdu postavit stan a dát si půlhodinovou horkou sprchu. Všechny mokré věci věším do sušárny a jdu dopít vínko. Naštěstí se objevilo jedno místo na baru. Sláva teplo, cibulačka, další íno. Stahuju konečně fotky z foťáku, což se mi nějak nedařilo, kvůli vlastní blbosti. Nějak jsem zapomněl, že se má přenos potvrdit ve vlastní aplikaci v mobilu. Píšu deník a posílám „pozitivní“ zprávu domů. Dám si ještě jednu sodu s citrónem a jdu do postele i když je jen půl desáté. Jdu se ohřát do spacáku. TO byl tedy nároční první den. Uvidíme, co přinese zítřek.
Najeto 81,66 km
Čas 8:30
Nastoupáno 1894 m
Průměr 9,61 km/h
Dolů 1.334 m
