Kdo jsem ?
Jmenuji se Martin Procházka. Narodil jsem se v dávném totalitním režimu koncem roku 1972 na Pražském Žižkově.
Už od mala jsem snil o vlastnictví svého prvního kola. To se uskutečnilo ještě než jsem začal chodit do základní školy na Petřiny a byl byl o to kolo Pionýr. Proháněl jsem ho většinou na Živohošti, kam jsme jezdili na chatu, protože do Prahy mi ho rodiče embéčkem (Škoda 100 MB) nevozili. Když mi bylo asi 10 let dostali jsem od ježíška spolu s bráchou silniční kola ESKA. Byla to taková levnější napodobenina Favorita, ale to nám bylo jedno. Hned první den jsem odmontovali blatníky, kola vytáhli na kopec Ladronka a sjížděli tam různé kopečky a hupy, než jsem se z bráchou srazili a vysloužili si nejenom osmičky na předních kolech ale i výprask doma.
Náš asi první velký výlet na kolech, který jsem absolvovali někdy kolem roku 1985, byla cesta z domova právě na chatu na Nové Živohošti. Bylo to asi o 55 km šlapání, převážně po hlavní silnici. Výpadovkou do Štěchovic. Zdolali jsem kopec Štěchovičák a pak přes různě vesnice dojeli šťastně až do cíle. V té době žádné cyklostezky prakticky neexistovali.
Ve stejné době jsem začal chodit pravidelně pochod Praha Prčice. Zálibně jsem několikrát s tátou vyzvedával mámu a kamarády z chaty, když došli do Prčic a přál jsem si taky získat plastovou botičku za takovýto výkon. Po pár letech v roce 1983 jsem byl na prvním startu. Sice né v Praze, jen ve Voticích, což byla nejkratší varianta tohoto masového pochodu se vzdáleností 21 km. I tak mě to začalo ukrutně bavit a zjistil jsem, že je pro mne v životě důležité nejenom jezdit na kole a překonávat delší vzdálenosti ale i chodit pěšky. Tento pochod jsem v různých obměnách tras absolvoval v letech 1983 – 1990 8x.
Na střední škole jsem začali s kamarády ze třídy občas vyrážet na víkendové čundry kolem Karlštejna. Prochodili a zmapovali jsem snad všechny štoly a jeskyně kolem Srbska, Malé a Velké Ameriky.
Teď přeskočíme velkou část velice intenzivní životní etapy zabývající se svatbou, kariérou, rekonstruováním bytů, stěhování mimo Prahu mezi Sadskou a Český Brod, budováním domu a vychováváním třech dcer. Přeneseme se tak rovnou do roku 2008.
Čtyřicítka už byla v dohledu a já měl stále větší chuť se vydávat na delší cesty. S kamarádem Luďanem, jsem často vyráželi na jednodenní výlety na kolech a překonávali čím dál větší vzdálenosti. Jezdili jsem i v zimě ve sněhu. Jeden z delších výletů do Slatiňan a zpátky měl 190 km. Zkoušel jsem zrovna nově nainstalované nášlapy. Dopadlo to zánětem zadní šlachy v koleni, takže jsem musel půlku cesty zpět šlapat jednou nohou a Luďanovi to v Libici nad Cidlinou uklouzlo na kolejích a rozbil si nejenom koleno ale i loket. Trénovali jsem tehdy na něco pořádného. Já dokonce v brašnách vozil tři pálené cihly aby bylo těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Dokonce jsem vyzkoušel i spinig.
Od sousedky jsem si půjčil knížku od Jana Tomšíčka – Do Vladivostoku na zmrzlinu na kole. Začal jsem číst všechny jeho cestopisy. Také od Lucie a Michala Johnových, kteří procestovali celý svět a vydali spousty knížek o cyklo-putování. Cokoli vyšlo a mělo nádech dlouhého cestování jsem musel přelouskat. Tomšíčkovu cestu přes Rusko jsem přečetl jedním dechem a začal snít o něčem větším. Tím to asi začalo.
Naše první velká cesta byla uskutečněna právě v srpnu 2009. Vydali jsem se po Labské stezce až do Drážďan a zpátky. Je pravda že jsem si cestu zpět trochu zkrátili vlakem, ale i tak jsem našlapali za pár dní asi 300km. V letech 2009 až 2012 jsem mimo hlavní každoroční cyklo-treky absolvovali ještě několik víkendových výletů na Moravu, do Orlických Hor, několikrát do Krkonoš na Šumavu, nebo na Vysočinu.
V roce 2010 padl v hospodě u Šišek plán vyrazit na první delší cestu do zahraničí a to konkrétně do Švýcarska. Projeli jsem Švýcarsko, přejeli jsme několik pasů přes 2.000 mnm a dojeli jsem až domů. Cesta měřila 2.373 km, nastoupali jsem 22.200 výškových metrů a po 21 dnech dojeli do cíle. V té době jsem se zamiloval. Tohle je to co chci zažívat každý rok. Od té doby vyrážím každoročně na tyto cyklo-treky. Nejdříve jen ve dvou s Luďanem, později ve třech s Luďnem a Davidem. Od roku 2019 jezdím sám. Kluci jsou už pohodlní, nebo mají jinou výmluvu proč nemůžou a nenašel jsem nikoho kdo by byl ochoten podstoupit toto dobrodružství a vystoupit tak ze své komfortní zóny. Právě tyto cesty jsou zde dokumentovány, nejenom přepisem mého deníku, ale i doprovázeny spoustou fotografií.
V roce 2014 jsem s Luďanem pro udržení fyzičky začali běhat. Můj první běh 1,5km od domu ke Kerskému lesu a zpět mě měl varovat. Málem jsem vyplivl plíce a týden jsem se z toho léčil. Nicméně, jsem začali běhat pravidelně a každou sobotu 12 – 15 km do Nymburka. Stačilo zajít na pivko a nápad byl hned na stole. Přihlásíme se na půl maraton. Nic blbějšího nás nemohlo napadnout. Je fakt, že mě to donutilo opravdu pravidelně běhat a nakonec jsem i díky tomu v letech 2015 – 2019, 5x Pražský půl maraton zdolal. (Dvakrát s Luďnem, jednou sám a třikrát s prostřední dcerou Veronikou), ale lásku k běhání mi to nepřineslo. Pokaždé mi slezlo pár nehtů a nikdy se mi nepodařilo běžet pod dvě hodiny. Nechápu jak se někomu může běhání líbit. Nesnáším to.
V roce 2014 jsem zase singl což je oficiálně úředně stvrzeno v září 2016.
V roce 2015 mi padla mi do ruky knížka Wild (Divočina) od Cheryl Strayed. Cheryl se vydá sama na Pacifickou hřebenovku (Pacifik Crest Trail) a projde její část od Mohavské pouště přes celou Kalifornii a Oregon až do státu Washington. Vždycky jsem rád chodil na různé výlety, ale s dětmi tam bylo určité vzdálenostní omezení. Začal jsem od té doby hltat podobné knížky a snít o Pacifické hřebenovce.
V Covidu jsem začal plánovat první pěší trek. Pacifická hřebenovka byla pro mne stále jen vzdálený sen a jednou doufám i cíl, ale musím začít s něčím doma a menším. Při covidovém výletu na horu Blaník jsem tam náhodou objevil leták s mapkou a itinerář cesty: Blaník Říp. Pár měsíců jsem ho měl na stole a koncem listopadu 2020 jsem se rozhodl. Jdu a nic mě nezastaví. Poskládal jsem do starého batohu, stan, karimatku a spacák co vozím na kolo, sbalil jídlo a vyrazil na cestu. Batoh vážil asi 20 kilo a pohorky měli každá asi 2 tuny. Vyrazil jsem na svou první túru. Hurá nikde nikdo, byl covid, zrovna absolutní lockdown. Všechny restaurace zavřené, pohyb jen s ušitou rouškou. Kupované roušky nebyly nikde k dostání a o respirátorech si mohli v té době snít i nemocnice. Do pár krámů, které měli otevřeno smělo na ráz jen několik lidí a bylo to měřeno počtem košíků, které byly pro nakupující k dispozici. Kdo neměl košík, nemohl do obchodu. Tak jsem tedy došel na Říp. Cesta mi trvala jen 8 dní a našel jsem jen 190 km, ale věděl jsem že to je další část mého života, kterou jsem hledal.
Cestování na kole pokračovalo dál s jedinou malou přestávkou. V roce 2021 a 2022 jsem byl nucen podstoupit dvě operace ploténky a během těchto let jsem trochu odpočíval a zabýval se více pěšími túrami.
Začal jsem se zajímat o ultralight, abych se nemusel tak dřít. Na stránkách a v prodejnách nalehko.com a pod7kilo.cz jsem strávil spousty času a utratil spousty peněz. Můj batoh díky radám Petra Koska váží po odtučňovací kůře se vším všudy jen 11 kg (bez vody).
Objevil jsem Stezku Českem a už od první chvíle jsem byl natěšený na první den cesty. Po operaci jsem v tomto roce nemohl na kolo, tak jsem vyrazil 26.8.2021 z nejzápadnějšího bodu Česka pěšky.
Po 14 dnech a 317 km jsem došel první část cesty do Děčína. Posledních 100 km mě doprovázela Petra, od února 2021 žena mého života.
Od roku 2021 jsem začal každý rok plánovat nejenom každoroční cesty na kole ale i pěší treky. Všechny snad za nějakou dobu najdete pěkně rozepsané i s fotografiemi na tomto webu.
V dubnu 2024 jsem společně s Peťou zdolali Annapurna trek v Nepálu. Za 15 dní treku jsem nachodili 193 km, nastoupali 9.905 metrů a zdolali Thorong La průsmyk ve výšce 5.416 mnm.
Začalo to na Blaníku
a kde to skončí ?
kdo ví
…….
Kontakt
prochazka007@ a jsem na gmailu dot com
fejsbúk, instáč, tvítr, tik ťak …ani nic podobného nemám